21.5.2015, 15:58
Z 22 případů, v nichž podal nejvyšší státní zástupce žaloby proti slunečním elektrárnám, bylo zatím rozhodnuto v šestnácti z nich. V devíti případech návrh na odebrání licence soud zamítl a v sedmi rozhodl o jejím odebrání – zpravidla na základě ryze formálních pochybení. Podle CZEPHO i tyto výsledky dokládají, že jde o účelově vykonstruované žaloby namířené proti vybraným provozovatelům FVE, aniž by měli možnost se přiměřeně bránit.
Nejvyšší státní zástupce podal ve 22 případech žaloby proti rozhodnutí ERÚ z konce roku 2010 o udělení licencí na výrobu elektřiny v konkrétních FVE. NSZ v daných případech nepostupoval dle trestního řádu, ale dle soudního řádu správního. NSZ zde tedy není v pozici žalobce v určité trestněprávní věci, ale využil „polozapomenuté“ pravomoci zpochybnit – z pozice ochrany určitého veřejného zájmu - pravomocná rozhodnutí vydaná nějakým správním orgánem. Tuto pravomoc NSZ obecně využívá v řádech jednotek případů ročně a jen v závažných případech.
Jediným žalovaným je ve všech případech paradoxně ERÚ, který žaloby inicioval. Společnosti provozující dané FVE mohou mít statut tzv. osoby zúčastněné na řízení. Ta se sice může daného soudního řízení účastnit, nicméně její postavení a oprávnění jsou velmi limitovaná.
Ve všech případech přitom NSZ spatřuje veřejný zájem na zpochybnění vydaných licenčních rozhodnutí v tom, že pokud by na konci roku 2010 nedošlo k vydání těchto rozhodnutí, nezískaly by dané energetické společnosti oprávnění prodávat vyrobenou elektřinu za státem regulovanou výkupní cenu stanovenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Žaloby podané NSZ přitom v mnoha případech zpochybňují zcela formální záležitosti jako je třeba doložení vzdělání odpovědné osoby apod., které nemají s veřejným zájmem nic společného.
Za standardní situace by mnohé nejasnosti či nepravosti tvrzené NSZ mohly být vyvráceny či osvětleny samotným ERU, ten však, ačkoliv je stranou žalovanou, spíše přináší argumenty ve prospěch žaloby. Nad touto skutečností se ostatně již pozastavil i soudce Krajského soudu v Brně, který žaloby projednává a současně vyslovil pochybnost o „veřejném zájmu“ předmětných žalob.
Zůstává tedy opět paradoxně na společnostech provozujících dané FVE, aby prokazovali, že ERU při vedení těchto řízení nepochybil.
O „oprávněnosti žalob vypovídá i prozatímní výsledek: většina projednaných žalob byla zamítnuta. V sedmi případech odebrání licence šlo většinou o zcela formální důvody, to samozřejmě předpoklad zcela zřejmého veřejného zájmu přinejmenším zpochybňuje. V bezprostřední praktické rovině navíc reálně hrozí, že se provozovatelé dotčených FVE budou domáhat náhrady škod způsobených vydanými rozhodnutími (ERU či příslušných soudů), a to ať již formou žalob na náhradu vzniklých škod či arbitrážních řízení dle mezistátních smluv na ochranu investic.
CZEPHO je tímto postupem proti vybraným provozovatelům FVE znepokojena a je připravena jim poskytnout potřebnou podporu.